Moji kluci ročníku narození 2011, plus pár stálých benjamínků ročníku 2012, v letošní sezóně vůbec nehrají svoji krajskou soutěž U13. Usoudil jsem, že bude lepší postavit dva týmy do kategorie U14. Jeden hraje žákovskou a druhý tzv. nadregionální ligu. No a aby kluci neztratili kontakt se svojí věkovou kategorií, tak jsem letos přihlásil do soutěže CEYBL hned dvě věkové kategorie. Tak nějak konstruktivně stresuji hráče své tréninkové skupiny tím, že si nominace do A-týmu a na mezinárodní turnaj musí zasloužit. Sice jsou někteří viditelně nešťastní, ale vzniklé konkurenční prostředí vytváří požadovaný tlak a kluci fakt moc dobře pracují.
Také je třeba říci, že jsme v letošní sezóně zatím odehráli dva turnaje CEYBL a oba měly výbornou kvalitu. Martin Šorf vytvořil ze značky CEYBL vynikající produkt a při současném poklesu kvality alternativní soutěže EYBL se stále více týmů zaměřuje na start právě v této soutěži.
No a pro kluky, kteří jinak už hrají podle pravidel U14, je samozřejmě turnaj U13 hraný podle pravidel FIBA, nikoliv ČBF, ideální soutěží, protože se jim nemotá co smí a co nesmí zrovna hrát.
Pro mě to navíc byl návrat do soutěže ročníku 2011 po dvou letech, protože už vloni jsme s částí kluků hráli kategorii U14 (proti 2009) a jarní Mistrovství ČR jsem kvůli souběhu s kvalifikací na World Cup 3X3 zmeškal. Takže jsem v případě Děčína a Frýdku - Místku chtěl vědět, jak vlastně tato kategorie u nás nyní vypadá. No a pro moje kluky to byly první zápasy v této sestavě vůbec. Pro některé hráče to byl návrat k míči velikosti 5 po půl roce a bez tréninku.
Začnu odzadu a tím se ve smyslu nadpisu dostávám k Pirátům z Karibiku, respektive ke kompasu, který neukazuje sever. Páteční zápasy proti tuzemským celkům přinesly nejprve hektický zápas proti domácím. V něm kombinace jako vždy zde tlaku podléhajícím rozhodčím a naší logické neschopnosti rychle se adaptovat na malý míč přinesla těsné vítězství domácích. Velká pozitiva zápas však přinesl hned dvě. Mám nyní jasnou představu jak dlouho před zápasy musí kluci přejít z míčů 7 na 5, aby byli na hru s malým míčem připravení a také je již nyní tým i lépe připravený na situaci, kdy se trenér soupeře rozhodne i za cenu běhání po hřišti během zápasu vyvinout tlak na rozhodčí, případně zastrašovat řevem moje hráče. Klukům už je 12 a tuhle situaci zvládají daleko lépe, než když úplně identická situace s úplně identickým trenérem nastala v rámci Tygr minicupu tuším tři roky zpět.
Druhý páteční zápas proti tuzemskému týmu nám postavil do cesty kluky z Frýdku - Místku, kteří do zápasu bůhví proč nastoupili s tím, že Brandýs hraje pomalu. Takže jenom pro pořádek, pro můj tým to byl přípravný turnaj na kterém měl tým jasné úkoly, které jsme trénovali a které museli kluci dodržovat. Jsem totální odpůrce basketu "run and gun", což je původně americký středoškolský systém postavený na tom, že tým má zakončit vždy do 14ti vteřin. Problém je totiž v tom, že pokud takhle chci hrát v kategorii U13, musím zároveň rezignovat na techniku střelby. My hrajeme velice rychlý basket, což ale neznamená, že hrajeme zběsile. Konečně ve všech utkáních (kromě druhé půle s Interem), jsme vždy měli násobně více rychlých protiútoků než soupeř. Což nekritizuji žádný systém, já nevím, co chtěli hrát ostatní a je mi to i jedno. Moji kluci měli za úkol hrát rychlý protiútok a pokud to nelze, tak měli z důvodu tréninku počkat na vytvoření situace 5 na 5 a tu následně zrychlením rozlomit způsobem, který trénujeme. Takže pokud já mluvím o tom, že můj tým hraje pomalu, tak mám na mysli konkrétní cca tří vteřinové úseky při hře 5 na 5 a nikoliv čas od zisku míče do doby zakončení. To je úplně odlišná a principiálně jiná věc.
Takže pokud mi někdo říká, že jsme hrálli dlouhé útoky na 24 vteřin a proto hrajeme pomalu, tak je to stejné jako zmíněný filmový kompas. Kompas neukazoval sever prostě proto, že jeho držitel nehledal sever. A stejně tak můj tým hrál na 24 vteřin ne proto, že to neumí rychleji, ale proto že výchova hráčů na pozici klasická jedna trvá (na rozdíl od některých jiných pozic) roky a moji hráči se na tomhle turnaji měli za úkol učit rozlomit postavenou obranu. Chcete důkaz pro mé tvrzení? Moji kluci mají zatím z dobrého důvodu zakázáno střílet trojky... Ale co jsme udělali v zápase se Zielonou Gorou? 24 sekund do konce zápasu jsme byli mínus šest bodů a můj time out. Za daších 18 sekund si bral time out soupeř, protože bylo vyrovnáno. Z pohledu kouče úplná paráda. Dvanáctiletí kluci bez problémů přešli z útočného rozestavení "2 - 3"do "5 out", jednou využili off ball screen, jednou outlet pass a překvapenému soupeři sebrali zápas. Dokáže snad tohle tým, který neumí hrát rychle? Byť tedy rozhodující body v následném prodloužení jsme již získali využitím tak trochu balkánského basketu. Ale síla je, zejména je-li soupeř v problémech s fauly, součástí přípravy hráčů stejně jako třeba rychlost rozhodování, přihrávky a někdy i pohybu.
Zbylé tři zápasy jsme hráli proti zahraničním týmům a nejvíce mi z nich utkvěla v hlavě otázka jednoho z trenérských zahraničních kolegů. Zeptal se totiž na toto: Já bych chtěl vědět, proč většina mládežnických týmů z ČR trénuje a hraje úplně jiný basket, než se potom po těch samých hráčích následně chce od věku 17 výš? Velice dobrý postřeh. Popravdě, taky by mě to zajímalo ...
Basketu a Lovu Zdar!